Ing. Valtr Sodomka
ENERGETICKÝ VELKÝ BRATR aneb MÁME SE BÁT ?
Získávání energie je v obecné rovině jedním z klíčových problémů dneška, přičemž požadavky zahrnují nejen získání stále více energie, ale i omezení množství nežádoucích emisí, při výrobě vznikajících. Jednoduchým a snadno pochopitelným řešením je plošné využití přímé energie slunce. Bohužel to tak jednoduché není.
Jakoukoliv energii musíme totiž umět nejen vyrobit, ale i tuto výrobu regulovat, přičemž obecně lze regulovat dvěmi základními způsoby, a to přímou regulací zdroje energie, nebo ukládáním a zpětným čerpáním. Zdroje, které lidstvo dosud několik tisíc let používalo, bylo možné v principu regulovat přímo. V drtivé většině se jednalo o spalovací procesy. Ať již bylo palivem dřevo, uhlí, ropné produkty nebo zemní plyn, případně jiná forma biomasy, vždy se jednalo o palivo, které se dalo poměrně jednoduše uskladnit ve své „základní“ formě a v případě potřeby okamžitě použít, a to v množství, odpovídajícímu okamžité potřebě energie. Výše uvedený „alternativní“ zdroj tuto vlastnost nemá, takže je obvykle v hojné míře k dispozici v době, kdy ho nepotřebujeme a naopak. Tím se dostáváme k problému, jak zařídit, aby podíl tohoto „čistého“ a „obnovitelného“ zdroje mohl stoupat, a mohlo dojít k reálnému omezení emisně problematického spalování uhlí a ropných produktů. Kdybychom žili v komunismu, nebo alespoň v socialismu, bylo by to jednoduché – prostě bychom „poručili větru, dešti“, jak jsem se ještě já učil ve škole. Přestože i dnes je spousta demagogů, kteří něco takového hlásají a dokonce se o to pokouší, rozumně uvažující člověk chápe, že to jednak plošně nejde a současně, i kdybychom to uměli, pravděpodobně by to skončilo apokalypsou biblických rozměrů (asi ve stylu amerických katastrofických filmových trháků).
Logicky je tedy třeba vyřešit problém ukládání a zpětného čerpání energie vzniklé přímou přeměnou energie slunce na energii elektrickou. V rámci jedné „odborné“ diskuse jsem se nedávno dozvěděl, že tyto problémy jsou již vyřešeny – máme přece baterie a přečerpávací elektrárny. To je jistě pravda, tyto technologie jsou v obecné rovině dostupné, nicméně v současné době nepředstavují reálné řešení pro větší energetické toky. Dovolil bych si obtěžovat čtenáře banálním příkladem rodinného domku vybaveným nespecifikovaným solárním systémem bez napojení na další rozvod elektrické energie. V letním období lze předpokládat bezproblémové fungování, a to včetně vyhřívání bazénu, nabíjení elektromobilu, a všech myslitelných domácích spotřebičů včetně interiérového větrání s úpravou vzduchu (klimatizace). Ovšem v době této hojnosti, trvající v našich krajích cca 5 měsíců by si současně majitel musel uložit energii na přechodné období (jaro, podzim), ale především na zimu. Tedy zimu, ve které lze předpokládat, že po několik dní (desítek dní) ho čeká limitně vysoká potřeba energie při současných minimálních slunečních ziscích. Takže buď přistaví patro, které zaplní bateriemi a vedle domu akumulační nádobu gargantuovských rozměrů, nebo si koupí naftový generátor. A jsme u toho – jak by řekli v televizní reklamě – 101 lidí ze 100 by zvolilo ten generátor, čímž ale celý „ekologický“ systém fakticky padá, protože generátor (nebo obdobné zařízení) poběží celou zimu.
Až dosud byla moje úvaha jen stále omílaná kritika, která zvídavému čtenáři jistě nic moc nového nedá. Ovšem to není mým cílem. Já bych rád upozornil na úskalí řešení, které je sice zatím zmiňováno omezeně především v odborném tisku, a to je systém „Velkého bratra“. Princip je jednoduchý: pokud se vytvoří dostatečně velká síť, tak se nárazové špičky výroby a potřeby natolik rozloží, až se v podstatě eliminují. Zjednodušeně řečeno, pokud zapojíme do společné sítě několik miliónů výrobců a několik miliónů spotřebitelů, tak bychom se teoreticky měli dostat na poměrně ustálený stav rovnováhy mezi výrobou a potřebou, protože „někde“ bude vždy energie více a „někde“ méně. A v případě nouze „některým“ trochu ubereme, asi jako v té dětské říkance o babce se čtyřmi a dědkovi se dvěma jablky. Takže miliony spotřebitelů již máme, ale kde vzít ty miliony výrobců? No, od čeho jsou zákony, prostě předepíšeme všem lidem, kteří vlastní byt nebo domek, aby si na tuto nemovitost instalovali solární panely, do interiéru umístili baterie a k dopravě používali elektromobil (což je současně spotřebič i úložná baterie). Když nad tím budou moc uvažovat „zlidštíme“ to dotacemi a oni se o to ještě poperou. To, že všichni budou propojeni navzájem, se jim nemusí hned věšet na nos, nebo alespoň nikoliv přímo, ale zabalené do „odborných“ vyjádření o výhodnosti tohoto řešení. Tohle umíme skvěle a již několikrát jsme si ověřili, že to funguje. S remcaly se tvrdě vypořádáme a budeme směřovat ke světlým zítřkům.
V teoretické rovině to opravdu nevypadá špatně, ale tak je to u všech řešení typu „Velký bratr“, protože základní princip spočívá v tom, že se běžný občan vzdá části své rozhodovací pravomoci právě ve prospěch „Velkého bratra“, přičemž věří a doufá, že se „Velký bratr“ nejen o něj postará, ale že to udělá nejlépe, jak může a navíc nezištně. Tento, téměř filozofický závěr lze akceptovat snad (ale opravdu jen snad), pouze pokud je „Velkým bratrem“ jedna osoba (v literatuře se mu říká osvícený panovník). Ten ale v evropské unii není a zřejmě hned tak nebude. „Velký bratr“ je tedy v našem reálném evropském seskupení vždy skupina osob, u které lze nezištnost a starost o každého jednotlivého občana předpokládat jen stěží.
Ale zkusme si to představit: mám rodinný domek se střechou pokrytou solárními panely, ve sklepě 20 baterií a v garáži elektromobil. K ničemu z toho ovšem nemám, tak říkajíc, ovladač. Jak nabíjení, tak vybíjení baterií v domě i v autě je centrálně řízeno tak, aby bylo dosaženo požadované rovnováhy. Když to funguje, je to perfektní, ale když nikoliv zbudou mi jen „oči pro pláč“. Ať je totiž systém jakkoliv inteligentní, vzhledem k základnímu požadavku na celkovou rovnováho musí eliminovat limitní stavy, a to zejména na straně potřeby. Takže se mi může stát, že mi přijede nečekaná návštěva více lidí, budou se chtít osprchovat (přirozeně v teplé vodě), ale na všechny se nedostane, protože „Velký bratr“ mi vypne další ohřev vody. „Velký bratr“ mi rovněž zajistí topení, ale na teplotu, kterou určí a v době, kterou určí. Totéž se týká vozu, který bude nabit, a tedy schopen jízdy, jen pokud to bude v souladu se systémem regulace. Nečekané dlouhé jízdy se prostě konat nebudou. Čtenář by v této chvíli mohl namítnout, „tak se prostě odpojím“. Řešení prosté, ale v praxi nemožné, protože když „Velký bratr“ poručí, nelze neuposlechnout, respektive nelze neuposlechnout beztrestně. Kdo mi nevěří, ať se pokusí „odpojit“ od platby poplatku za televizi a rozhlas.
Pokud se najde hloubavější čtenář, a já věřím, že jich bude spousta, může logicky namítnout, proč je tedy dnes tolik propagované právě využití lokálních zdrojů ze sluneční energie například v rodinných domech, když z logiky věci vyplývá, že z hlediska nutnosti dodávky z „vnějšího“ zdroje jejich použitím pouze snížím potřebu energie v době, kdy je jí nadbytek, ale v podstatě zachovám nebo dokonce zvýším potřebu v době nedostatku, kdy „alternativní“ sluneční zdroje nelze využít. V tomto bodě musím hloubavého čtenáře zklamat, protože odpověď na tuto otázku neznám.
Trochu filozoficky bych si závěrem dovolit doporučit – nenechme „Velkého bratra“ řídit náš život, nenechme se zmást lacinými argumenty a naopak si zachovejme zdravý rozum a v maximální možné míře rozhodovací pravomoci týkající se našeho vlastního života. Takže v oblasti energetiky – ANO snižování emisí, ANO úsporám energie, ANO smysluplnému využívání energie slunce – ale NE plošným neprověřeným řešení a NE systému „Velký bratr“.
Ing.Valtr Sodomka je technickým garantem APOKS, energetickým specialistou, znalcem v oboru odvodu spalin a technickým ředitelem firmy Messy s.r.o.
Tento příspěvek je ÚVAHA, tedy OSOBNÍ NÁZOR AUTORA.
Autor se zamýšlí na základě získaných poznatků nad tématem, rozebírá ho z více úhlů, aby došel k obecně platnému závěru. Pracuje se zjednodušenými fakty, hledá vztahy mezi nimi a důsledky z nich plynoucí. O daných faktech ze svého pohledu přemýšlí, hodnotí je a zaujímá osobní stanovisko. Nesnaží se poučovat nebo vzdělávat, předkládá pouze svůj názor, který má vést k zamyšlení. Odráží se zde subjektivní postoje a názory autora. Východiskem jsou vlastní zkušenosti a obecné poznatky, autor o nich přemýšlí, analyzuje je a vynáší obecně platné závěry. Přijatelné je použití výrazů širšího