Ing. Valtr Sodomka
OPTIMALIZACE SPOTŘEBY aneb SYSTÉM VELKÉHO BRATRA
Pravděpodobně zejména vzhledem k posledním, veskrze negativním zkušenostem s reálným dobíjením elektromobilů, se konečně začal brát vážně problém řešení zásobování energií v době energetických špiček.
Zjednodušeně řečeno, jsou dnes reálně k dispozici pouze dvě možnosti jak tuto situaci řešit, přičemž jedna se nelíbí ekologickým aktivistům a druhá je výrazným zásahem do soukromí občanů:
1. – První možností je nasadit v době špiček rezervní zdroje, které navýšení spotřeby pokryjí. Tato myšlenka je v principu správná, ovšem skrývá v sobě někdy utajovaný fakt, že v době energetických špiček nejsou reálně a spolehlivě dostupné tzv. alternativní, tedy „obnovitelné“ a současně „ekologické“ zdroje. V podstatě všude na světě je totiž energetická špička ráno a večer, tedy v době, kdy je slunečný svit výrazně omezený, teplota okolí klesá a na vítr se spolehnout nelze. Z toho logicky vyplývá, že základním požadavkem na špičkové zdroje je jejich nezávislost na okolních podmínkách (zejména klimatických). Tento požadavek v současné době splňují pouze energetické zdroje pracující na principu spalování, tedy zdroje potenciálně produkující emise. Přesto, že zejména u velkých zdrojů jsou k dispozici účinné nástroje dovolující limitní snížení produkovaných emisí, není tento fakt ze strany ekologických aktivistů akceptován, naopak je velký tlak na leckdy nesmyslné rušení těchto zdrojů.
2. – Druhou možností, kterou zmiňuji v nadpisu a která je fakticky hlavním obsahem této úvahy, je optimalizace spotřeby, což je sice na první pohled pozitivní pojem, který však skrývá nepříjemnou náplň dalších pojmů, které už tak pozitivní nejsou. Jedná se například o omezení velikosti spotřeby, regulace doby spotřeby, řízení využití energie a podobně. Pokud akceptujeme stanovisko ekologických aktivistů, že jediná správná energie je „ekologicky obnovitelně“ vyrobená elektřina, pak se zde skrytě podsouvá systém Velkého bratra, který by spotřebu energie sledoval až do úrovně koncového uživatele, porovnával by jí s množstvím energie reálně dostupným a bez nutnosti souhlasu by upravoval spotřebu tak, aby nebyly nutné špičkové zdroje. Pokud by byl energie nadbytek, hledal by Velký bratr odběr a pokud by se energie nedostávalo, odběr by omezoval. Současně by hledal možnosti jak donutit koncové uživatele (občany), aby nevytvářeli energetické odběrové špičky. V praxi si tuto situaci lze představit asi tak, že v běžné domácnosti by se v době energetických špiček uměle omezovala činnost jednotlivých (snad méně důležitých) elektrických spotřebičů. Takže by logicky muselo být v době špiček omezeno vytápění, větrání, chlazení (klimatizace) a dobíjení elektromobilů, ale v další fázi i činnost menších spotřebičů v domácnostech, např. varné spotřebiče. Provoz domácností by tedy byl fakticky poměrně detailně centrálně řízen, a to nikoliv stejně a pravidelně, takže občané by si museli zvyknout, v jakém čase mohou topit, větrat, vařit, dobíjet auta apod. Je zřejmé, že pokud by dodávka elektřiny byla vázána na využitelnost a dostupnost „ekologicky obnovitelných“ zdrojů, musely by se zcela změnit naše návyky, tedy prakticky přesunout energetické aktivity z ranních a večerních hodin směrem do středu dne.
Ovšem takto „na tvrdo“, by to v demokratické společnosti patrně nebylo realizovatelné a navíc by Velký bratr měl problém to „uřídit“. Proto bylo hledáno řešení, které by jednak vypadalo alespoň na na první pohled lépe a jednak by umožnilo vytvořit „zásobu“ energie pro dobu omezené využitelnosti „obnovitelných ekologických zdrojů“. Tato cesta byla nalezena v možnosti zálohování elektrické energie z doby nadprodukce do doby zvýšené spotřeby. Tedy v principu bateriové úložiště, což ovšem naráží na problém, že pro centrální zálohování většího množství energie nejsou dosud k dispozici dostatečně kvalitní a vysokokapacitní baterie přijatelných rozměrů. Navíc je zde i problém finanční, protože centrální zálohování by představovalo skutečně gigantickou investici jednak do baterií samotných, ale i do údržby, oprav a podobně. Jak to tedy udělat? Řešení je jednoduché – máme přece k dispozici občana, který to (jako obvykle) jednak zajistí a jednak zaplatí. K výše uvedenému řešení se prostě přidá povinnost odběratelů zajistit v každém objektu jednak bateriové úložiště a navíc připojit do sítě i elektromobil, jehož baterii lze rovněž využít jako úložiště, ze kterého jde čerpat. Tak by měl Velký bratr k dispozici značné množství zálohované energie, které by mu dovolilo eliminovat alespoň lokální špičky. Nicméně i toto řešení by mělo několik dopadů. Tím pozitivním by bylo (snad) omezení větších restriktivních zásahů Velkého bratra, jak již bylo popsáno, ovšem tím značně negativním další limitní zvýšení pravomoci a dohledu Velkého bratra, který by získal jednak další citlivá data o pohybu a chování jednotlivých občanů, ale především by se limitně zvýšila možnost „ve jménu ekologie“ prakticky donutit občany, aby se chovali tak, jak si Velký bratr přeje.
Možná, pokud jste dočetli až sem, řeknete si, že je to přece blbost, protože to by nikomu nemohlo reálně projít. Ovšem pokud se pozorný a hloubavý čtenář, a to jste jistě všichni, co si čtete můj blog, zamyslí a detailně se zaměří na zpravodajství, zejména to „podprahové“, zjistí, že ve jménu ekologie již tento proces začal. Před zákony vždy vstupuje do hry psychologický nátlak. Ten je vytvářen něčím, čemu se říká např. lidové mínění nebo morálka a je to vytvářeno postupným (hlavně mediálním) tlakem na veřejnost. To nás donutí přestat kouřit a pít alkohol, kupovat elektromobily, brát si půjčky, kupovat si stále nové telefony, stavět nízkoenergetické domy, živit ekonomické turisty a podobně. Nejprve se podaří „usměrnit“ menší skupinku, která se centrálně všemožně „morálně“ podpoří, a když se to ještě trochu rozšíří, tak se to uzákoní. Tímto způsobem nás Velký bratr „ve jménu správné věci“ fakticky připravuje o možnost činit rozhodnutí a dělá z nás podle klasika „dobře živené, hnané stádo“.
Takže závěr – nenechme, aby naše životy řídil Velký bratr a respektujme možnost volby každého jedince, protože to, co se líbí jednomu a snad je pro něj i výhodné, se nemusí líbit a být výhodné pro všechny. Žijeme v současné době fakticky v „nejčistší“ době od průmyslové revoluce, tak to nepřehánějme a smiřme se s myšlenkou, že trocha znečištění nám neuškodí, a to zejména v případě běžného občana a pokud chceme dále snižovat znečištění, zaměřme se na znečišťovatele globální, a to nikoliv jejich rušením, ale tlakem na optimalizaci.
Ing.Valtr Sodomka je technickým garantem APOKS, energetickým specialistou, znalcem v oboru odvodu spalin a technickým ředitelem firmy Messy s.r.o.
Tento příspěvek je ÚVAHA, tedy OSOBNÍ NÁZOR AUTORA.
Autor se zamýšlí na základě získaných poznatků nad tématem, rozebírá ho z více úhlů, aby došel k obecně platnému závěru. Pracuje se zjednodušenými fakty, hledá vztahy mezi nimi a důsledky z nich plynoucí. O daných faktech ze svého pohledu přemýšlí, hodnotí je a zaujímá osobní stanovisko. Nesnaží se poučovat nebo vzdělávat, předkládá pouze svůj názor, který má vést k zamyšlení. Odráží se zde subjektivní postoje a názory autora. Východiskem jsou vlastní zkušenosti a obecné poznatky, autor o nich přemýšlí, analyzuje je a vynáší obecně platné závěry. Přijatelné je použití výrazů širšího